Článeček o tom, co si pro nás osud připravil při našem prvním vrhu. Dlouho jsem váhal, zda ho zveřejnit, přeci jen je to dost osobní věc, ale konec konců - proč ne. Říká se, že co tě nezabije, to tě posílí. Nás tahle zkušenost posílila hodně. Ten článek si sem ukládám hlavně pro sebe; až mě ta naše holka bude zase někdy štvát, třeba že se za něčím rozeběhne a neposlechne na přivolání a já na ní budu mít vztek, vzpomenu si na to, jak mi bylo v té čekárně a jaký jsem o ni měl strach. A ten článek? Tak ten je tu proto, kdybych někdy přeci jen zapomněl...
Je pátek 5. května, den před porodem. Že to bude už zítra samozřejmě nevíme, nicméně tušíme, že se to blíží. Už od pondělí jsme s ní doma a měříme 2x denně teplotu. V úterý to bylo 63 dní od krytí a ve čtvrtek, tedy včera, 63 dní od překrytí. Podle prvního sona to vypadá na 1-2 štěňata. Při druhém sonu to vypadá na 3-4, ale paní doktorka říká, že jsou na svůj věk malá, takže porod proběhne asi později (má pravdu). Podle třetího sona to vypadá na dvě, maximálně 3. Ve čtvrtek jí poklesla teplota z 37,5 na 37,0 ráno a 36,9 večer. Pokles by měl být větší, ale i tak zvyšujeme bdělost. V pátek už odmítá jíst, ráno jsme naměřili 36,6 a tak se domlouváme, že už ji nebudeme trápit měřením, protože už to musí přijít každou chvíli. Trochu zrychleně dýchá, ale jinak nemá žádné zvláštní příznaky. Tušíme, že se radostná událost odehraje dnes v noci a tak nejdeme spát. Ve 23:45 pozoruji odtok většího množství čiré tekutiny, s velkou pravděpodobností hlenová zátka, takže mě to neznepokojuje a naopak se začínám těšit. Od půl jedné polehávám na gauči, ve dvě hodiny už nemůžu, vzdávám to a jdu spát, Štěpánka zůstává s Angií v obýváku, v porodní bedně.
Sobota 6. května
Budím se před sedmou a spěchám za holkama. „Vytekla z ní zelená voda“, hlásí mi Štěpánka. Okamžitě mi začíná v hlavě blikat varovná kontrolka. Tohle je jeden z případů, před kterým jsem byl z článků na netu varován – při odtoku zelené plodové vody musí dojít do jedné hodiny k porodu, jinak okamžitě k veterináři. Dívám se na skvrnu na prostěradle, která není nazelenalá, ale opravdu sytě zelená a rychle se ptám, kdy se to stalo. Odpověď že asi před 45 minutami nebo hodinou mě dost znepokojuje. Navíc zjišťujeme na prostěradle další menší zelené skvrny, které jsou již zaschlé a v tu chvíli se rychle rozjíždí další chod událostí. Okamžitě sahám po papíru, kde mám připravena čísla okolních veterinářů. Nikdo z nich nemá v tuhle hodinu běžné ordinační hodiny, což není nijak překvapivé. Beru si číslo na pohotovost a jdu volat. Je to pohotovost, kterou mi mamka nedoporučovala, byla s ní opakovaně nespokojená. Ale já jsem věřil, že nebudeme těch 5% případů, kdy je u porodu potřeba zásah veterináře a když už ano, budeme moci využít našeho veterináře. Bohužel se to sešlo takhle. Ale co, nespokojenost jednoho klienta nevylučuje spokojenost druhého. Popisuji paní na druhém konci drátu situaci. Paní mě uklidňuje, říká, že to je normální, obzvlášť u prvorodiček a ať jí dáme ještě pár hodin čas. Když se ptám kolik hodin, opakuje, že pár. Jsem z toho zmaten a je to v rozporu s tím, co jsem měl o krizových situacích při porodu nastudováno. Spěchám k počítači a hledám další pohotovost. Dojezdová vzdálenost 15-20 minut, to ještě není tak hrozné. Pan doktor mě trpělivě poslouchá a pak říká, ať hned přijedeme.
Jdeme k autu, Angie je úplně v pohodě, očichává co se dá, jako by se nic nedělo. Nakládám jí a jedeme. U ordinace jsme asi o dvě minuty dříve než doktor, který přijel z domova. Odemyká nám a bere nás do ordinace. Znovu opakujeme, kolik dní je březí a jaké informace máme ze sona. Pan doktor dělá ultrazvuk a říká, že to vypadá na dvě, ale není si jistý, je nutno udělat rentgen. Pokládáme Angii na bok, moc se jí to nelíbí, ale nedá se nic dělat. Blik a hotovo. Jsou tam opravdu dvě, krásně jsou na monitoru vidět, dvě hlavičky, dvě páteře… Můj pohled se zastaví na páteři prvního štěněte. Jako by bylo v půlce zlomené, páteř mu uprostřed těla končí a pod úhlem asi 50° začíná druhá půlka páteře. Doktor to samozřejmě vidí také. „No asi takhle: U tohoto štěňátka to bohužel vypadá na poškození páteře. Pokud se to potvrdí, nemá šanci přežít, ale srdíčko mu zatím bije. U toho druhého štěněte jsem při ultrazvuku srdíčko neslyšel, což ale ještě nemusí nic znamenat“. Díváme se na Angii, která nervózně pobíhá po ordinaci, zmateně se setkáváme vzájemnými pohledy a snažíme se vstřebat novou informaci. „Jsou v podstatě dvě možnosti", pokračuje. "První je šetrnější pro štěňata. Jestli už je máte zarezervovaná a hodně vám na nich záleží, pak by byl vhodný císařský řez, pro štěňata je to nejbezpečnější cesta na svět. Nicméně je to nebezpečnější pro fenku“. Když se ptáme jak moc nebezpečné, říká, že to není nijak neobvyklá operace, ale je to prostě řez do těla a ten s sebou vždy nese rizika. „Druhá možnost je šetrnější k fence, ale rizikovější pro štěňata. Znamenala by napustit fenku kapačkami a pak zkusit vyvolat porod injekcí Oxytocynu“. Když se ho ptáme na to, co by doporučil, nedokáže odpovědět. Rozhodnutí je prostě na nás. Dává nám čas a jde mezitím volat sestřičce, aby přijela. To kdyby byl opravdu potřeba císař.
Po krátkém přemýšlení se nakonec rozhodujeme pro druhou možnost. Prostě nechceme, aby nám holčičku uspávali a řezali do ní. Doktor nám to odkývává a posílá nás i s Angií do čekárny. Sedíme na sedačkách, dívám se na Angii a až v tu chvíli si plně uvědomuji, o jak důležité věci jsme vlastně rozhodovali. Myslím na štěňátka a smiřuji se s tím, že jedno nepřežije, snad se podaří zachránit alespoň to druhé. Za chvíli přijíždí doktor se stojanem na kapačky, dává fence kanylu a napojuje ji na první láhev. Je to půllitrovka, doufám, že to do ní nechce pustit celé? Je to nějaký roztok, který by měl pomoci s děložními stahy. Angie leží a je úplně klidná, kapačka jí nevadí.
Díváme se na tu naši holku a ona zase na nás. V očích má klid, důvěřuje nám, je přesvědčená, že bychom nedopustili, aby jí ublížili. V prázdné chvíli dělám pár fotek na mobil, mezitím už začaly běžné ordinační hodiny, takže se trousí pacienti se svými pány. Doktor je nechává čekat na chodbě před čekárnou, takže máme klid. Dostáváme instrukce, že až bude láhev prázdná, máme zaškrtit kapačku a zaklepat. Takže jí dostane celou. Přebíhá mi mráz po zádech. Doktora upozorňovat nemusíme, má to vypočítané a přichází ve správnou chvíli s další lahví. Tentokrát čtvrtlitrovka, prý cukr, aby měla energii. Přepojuje kapačku a opět odchází. Když pak přichází s další čtvrtlitrovou, přestávám to chápat, vždyť už to bude litr! Po dokapání jí napojuje na další čtvrtlitrovku cukru a když je z půlky vykapaná, přidává do ní dvě obrovské stříkačky něčeho dalšího. Dostáváme se skoro na 1,5 litru. Kolik takové zvíře může mít krve? 3 litry? Raději nechci vědět, co ji teď v žilách koluje. Konečně ji odpojuje a přichází rozuzlení. Dostáváme papírovou plenu, kterou rozkládáme pod nastávající maminku a pan doktor jí píchá injekci. Měla by zabrat během pár minut. Čekáme, možná 2 minuty, možná 5 nebo 10, úplně ztrácím přehled o čase. Nic se neděje. Angie zrychleně dýchá, stejně jako poslední dva dny, ale jinak nic. Doktor odchází a vrací se s ještě jednou dávkou. „Prosím… alespoň teď trošku toho štěstí“, běží mi hlavou. Ale zase nic. „No, tak je to jasné, tohle je jasná indikace k císařskému řezu. Tady už není na co čekat“, říká nám. Jdeme s fenkou do ordinace, vysazuji ji na stůl, zatímco doktor běží zamknout vchod do budovy a dává tam ceduli "Operujeme císař". Na stole jí píchá další injekci a naší holce se téměř ihned začnou podlamovat nohy. Máme to pod kontrolou, opatrně ji pokládáme, otáčíme na záda a doktor jí holí bříško. Pak nás posílá okamžitě do čekárny a se sestřičkou ve spěchu odnášejí bezvládné tělo do vedlejší místnosti. Začíná nejhorších 30 nebo 45 minut, kdoví kolik to vlastně bylo. Sedíme v čekárně, jsme tam sami jen se svými myšlenkami. Do téhle chvíle se pořád něco dělo, ale teď se zastavil čas a najednou je prostor pro myšlenky, které se zlomyslně začínají vkrádat do našich hlav. Vzduch je těžký, myšlenky jsou husté jako kaše a je hrozně těžké se jimi probírat a chápat je. Koukám do země a jsem úplně psychicky na dně. Hroutí se mi chovatelský sen, děsí mě představa mrtvého štěňátka a ze všeho nejvíc mám strach o Angii. Na Štěpánku to dolehlo ještě silněji, brečí a přechází čekárnu sem a tam. „Proč zrovna Angie? Tohle si přece nezaslouží, takový hodný pejsek“, říká. Má pravdu. Mám zatnuté zuby, pomáhá mi to zadržet slzy a myslím na Angii. Vůbec si nedokážu představit, co bych dělal, kdyby se jí něco stalo. Před očima se mi míhají zážitky, které jsme s ní prožili a čas se neskutečně vleče. Jakto, že to trvá tak dlouho?
Konečně vidíme stín, který se z druhé strany blíží ke dveřím proskleným neprůhledným sklem. Je to sestřička. Usmívá se. „Tak máte dvě štěňátka“. „A jsou v pořádku?“, ptám se. „Ano, a teď vás také zaměstnám“. Pokládá na zem vyhřívanou podložku a zapojuje ji do zásuvky. „Přinesu vám je a vy jim budete opatrně čistit tlamičky. A my zatím zašijeme fenku“. Když se za ní zavřou dveře, nedá se to už zadržet a zatínání zubů nepomáhá. Ten pocit se opravdu nedá popsat. Není to kámen ze srdce, je to spíš jako by byl člověk uzavřený v olověném obleku, který je obrovsky těžký a téměř znemožňuje pohyb, je cítít na každém kousku těla, a najednou něco cvakne a všechna ta zátěž se sesune k zemi. Přestože jsem ve zcela jiném světě, napadá mě myšlenka podívat se, kolik je hodin, abychom věděli, kdy se vlastně narodili. Je 9:50, snad si to budu pamatovat. Emocemi nabitá chvíle graduje, když se znovu objevuje sestřička. V ruce drží hnědou deku. Kouzelnou deku, deku, která umí pískat. A dvojhlasně... Pokládá jí na podložku a pomalu rozevírá. Jsou v ní dva špunti, oba úplně mokří. Jeden je bílý, druhý úplně zelený.
Sestřička odchází a my se pouštíme do práce. Smějeme se na sebe, čistíme štěňátkům tlamičky a otíráme je po celém těle ve snaze je osušit. Moc to nejde, obzvlášť u toho zeleného. Jsme neskutečně šťastní. Přendáváme miminka do deky, kterou jsme si přinesli, a mě až teď napadá, že vlastně nevím pohlaví a tak to opatrně zjišťuji. Běloušek je chlapeček, zelenáč holčička. Máme páreček!
Za další odhadem čtvrthodinku opět přichází sestřička a rozkládá na zem papírovou plenu. Vrací se do ordinace a za chviličku nám přinášejí naší hrdinku. Má otevřené oči, ale evidentně je mimo. Pokládají jí na zem a pan doktor nám ukazuje, jak máme miminka přikládat ke strukům. Štěňátka to neumí, musíme jim otevírat tlamičky a strkat jim cecíky do úst, ale zpočátku se nechytají a brání se. Až po chvíli to chlapeček pochopí a přisaje se. Holčičce to ale stále nejde. Vím, jak je důležité, aby se včas napila. Vymačkáváme z cecíků mléko a všemožnými způsoby se to do ní snažíme dostat. Jo to hodně náročné a chlapeček mezitím neustále pouští svůj cecík, takže máme práci i s ním.
U holčičky se střídáme, bolí nás záda a ona se brání. Stále je dost zelená a je to ona, u které je podezření na poškození páteře. Štěpánka mě prosí, abych fenečku vyfotil. Říkám jí, že jí vyfotíme v klidu doma. „Vyfoť jí prosím teď, co když nám ji vezmou? Ať máme památku“…
Když zrovna nemám službu u fenečky a chlapeček se drží, hladím Angii. Kouká na mě, nebo alespoň mám ten pocit, ale nehýbe se. Jazyk jí visí bokem z tlamy a má ho téměř suchý a lepkavý. Napouštím do kelímku vodu a pomocí prstů jí vlhčím jazyk a vnitřek tváří. Do tlamy se jí nedostanu, má ji křečovitě zavřenou. Čas od času se na nás přijde podívat doktor. V jednu chvíli přináší stříkačku, abychom mohli fence lépe vlhčit tlamu. Už je zase otevřeno a trousí se další lidé. Všichni na své ošetření ohleduplně čekají na chodbě, takže máme čekárnu pro sebe. Neustále měníme pleny, z maminky tečou všechny ty tekutiny, co do ní napíchali, teče z ní krev… A bojujeme s holčičkou, která stále odmítá poslechnout přírodu.
Čas se začíná vléct a já si uvědomuji, že už jsme kromě nedostatku spánku od včerejška nejedli a kromě čaje, který si Štěpánka udělala v čekárně ani nepili. V čekárně je nesnesitelné vedro, ale to doktor nastavil úmyslně a pro štěňátka je to správné. Přichází doktor a říká, že uděláme rentgen páteře štěňat, raději u obou. Držíme štěňátka na rentgenovací podložce na boku, nelíbí se jim to a brání se a my je musíme šponovat, což se zase nelíbí nám. Rentgen ukazuje nejen kostry našich prstů, ale hlavně potvrzuje, že páteře jsou v pořádku a předtím šlo jen o chybu zobrazení. Tahle zpráva dovršuje naše štěstí. Veterinář jim ještě dělá kontrolu na rozštěp patra, vše je v pořádku. Jen mě upozorňuje na velkou spoustu bublinek v žaludku a střevech holčičky, což je vidět na rentgenovém snímku. Může to signalizovat nějakou infekci, takže ještě nemá vyhráno. Důležité je, aby převzala v mlezivu od maminky co nejvíce protilátek. A tak nepolevujeme v pokusech dostat toho do ní co nejvíce, zatímco je Angie znovu napojena na kapačky.
Konečně nás doktor pouští domů. Je 13:00 a strávili jsme tu přes 5 hodin. Pan doktor si ještě ukládá moje číslo s tím, že jde večer pít, ale tohle číslo zvedne v každém případě. „Takže píšu si: Císař… to abych věděl o co jde. Vaše jméno? Dobře, píšu si Císař Veigner“.
Přijíždím autem na chodník přímo před vchod a Angie se pokouší udržet na nohách. Legračně se kymácí, ale pomaličku jde. Nakládám ji do auta a spěcháme domů.
Doma nepolevujeme ve snaze naučit Angelinku, jak jsme holčičku pojmenovali, správně se krmit. Nejde jí to; když se nám podaří dát jí cecík do pusy, párkrát nasaje, ale přisává vzduch a po pár vteřinách přestane. Štěpánka je naštěstí šikovná dojička psů. S malým panákem, zvyklým do té doby tak maximálně na rum se plazí kolem maminy, odstřikuje kapku za kapkou a poté to stříkačkou dává Angelině. Angie leží u štěňátek v pelíšku, ale jakmile dokrmíme, rychle odchází. Nechce tam být s těmi podivnými a protivně pištícími věcmi. Když se se štěňátkem v ruce přiblížíme k její hlavě, odvrací pohled. A když se chlapeček Ashbery po krmení přesune o pár centimetrů blíže k maminčině hlavě, začíná mamina nervózně vrčet a občas i vztekle a zle zaštěká, až z ní jde hrůza. Takže každé dvě až tři hodiny stejný scénář – přemluvit maminku, aby šla do bedny, pak ji přesvědčit aby si lehla, pak jí vysvětlit, že když bude ležet na břiše, moc to naší věci nepomůže (což je opravdu těžké, na bok se jí opravdu vůbec nechce a roztahuje doširoka nohy, abychom ji nemohli otočit). A vše dělat opatrně, aby to naší maminku moc nebolelo. Pak přiložit Berryho a přidržovat, dokud se pevně nepřisaje, pak rozevírat tlamičku Angelince a zkoušet ji přesvědčit, aby alespoň něco nasála, pak odstříknout mléko a stříkačkou ji nakrmit a nakonec ubrouskama masírovat bříška, aby se vyprázdnili, což funguje úplně skvěle. No a když vše skončí, maminka odchází a my štěňátka přendaváme do rohu, kde mají svoje hnízdečko obehnané petkami s teplou vodou. Už večer ale přichází první velký pokrok – Angelince se s naší pomocí podařilo přisát a nakrmila se sama.
Je to hodně dojemný okamžik. Angie ho korunuje tím, že unavena dnešními událostmi usíná na boku. Štěňátka po nakrmení usínají u ní. Je na ně úžasný pohled.
Protože noc před porodem nespala Štěpánka vůbec, beru si první noční službu. Jsem vzhůru do půlnoci, kdy naposledy krmím a jdu si lehnout. Vzhledem k náročnému dni usínám naprosto okamžitě. Téměř ihned mě budí Štěpánka, kterou probudilo pískání štěňátek. Jsou dvě v noci. Přemlouvám psí maminku, pak mžourám na krmící se chlupáče, ještě je „vyvenčím“ a jdu spát. Další budíček ve 4 hodiny. Po nakrmení miminek se jdeme projít ven s fenkou, aby se také vyvenčila. Když vše dokončím, je už po páté hodině a spát už nejdu.
Během neděle, tedy jeden den po porodu, dochází k dalším pokrokům. Angie už pravidelně při krmení usíná, už i toleruje, že po ní lezou, i když to nevydrží moc dlouho.
Následující noc jdeme spát asi ve 23:00 a budíme se až ve 4 hodiny ráno. Štěňátka spokojeně spinkají, musela jim dát napít. A během dne nám to ukazuje. Chodí za nimi, očichává je a nechává je pít, drobečkové jsou šikovní a cecíky si nacházejí sami. No a přes den už si k nim přičichává čím dál blíž, postupně i s nenápadně vyplazeným jazykem. A za pár hodin už je olizuje a konečně chápe, že jsou její.
Pro nás je to obrovská úleva a nádherný pohled, najednou si připadáme krásně zbyteční, díváme se na ten zázrak přírody a znova a znova nás to dojímá. Angie si ještě občas lehce zavrčí, nebo spíš zabručí, to když se jí cpou na zašitou ránu, která ji asi bolí, ale jinak tráví téměř veškerý čas u nich, nastavuje jim bříško a když se venčí, hned po vyčůrání spěchá domů, to nikdy nedělala, a rychle do bedny.
Tak to je příběh dvou lidí, jedné fenky a dvou štěňátek. Příběh, který trval tři dny, ale pro nás to byla celá věčnost. Příběh, který nakonec skončil tak, jak si Angie zasloužila – krásnou psí rodinkou, kde miminka milují maminku a maminka zase miminka.
